Jak se Sklářík zabydlel v Záhoří

Na skále Finkenstein nad Smržovkou prý kdysi žil skřítek. Podle staré pověsti pomohl dívce Loře a jejího muže naučil vyrábět skleněné perličky. Lidé mu za to začali říkat Sklenařík. A protože měl sklo rád, ještě dlouho ze skály pozoroval, co se děje v údolí.

Časy se ale změnily. Staré mačkárny, kterým se říkalo drikety, jedna po druhé utichaly. Skřítek se začal bát, že s nimi zmizí i řemeslo, které kdysi pomáhal lidem poznat.

Jednoho večera spatřil pod skálou světlo. Sešel po jižním svahu až ke starému žulovému domu, v němž bývala brusírna skla. Opatrně nakoukl do okna.

Uvnitř pracoval u kahanu sklář Pavel Hartl se svou rodinou. Z barevných skleněných tyček pod jejich rukama vznikala drobná zvířátka. Skřítek překvapeně sledoval, jak se ze zahřátého skla stávají tlapky, ouška a ocásky.

„Perličky, ty znám,“ zamumlal. „Ale tohle bych se chtěl naučit!“

Když dílna na noc osiřela, zkusil to sám. Chtěl vyrobit zajíce, jenže prvnímu zajíčkovi se jedno ucho povedlo dvakrát delší než druhé. Skřítek ho rychle schoval na kraj stolu. Ráno ho Pavel objevil, chvíli si ho prohlížel a potom ho s úsměvem postavil vedle ostatních figurek.

Skřítek pochopil, že v téhle dílně má místo i ten, kdo se teprve učí. Přisedl ke kahanu, přidal do plamene špetku svého horského kouzla a rozhodl se, že tu zůstane.

Od té doby mu v Záhoří říkají Sklářík. Má vousy z bílého opálového skla, tělo z kouřového skla a uvnitř malé žhavé srdce. Rád pozoruje zkušené ruce skláře a potají hlídá, aby se na staré řemeslo nezapomnělo.

A kdo se přijde do dílny naučit něco nového, možná zahlédne na poličce zajíčka s jedním delším uchem. Právě ten prý všechno začal.